Březen, 2026
Celkem 25 fotografií
Východní pobřeží Grónska patří k nejodlehlejším oblastem severního Atlantiku. Rozsáhlé fjordy, ledovce stékající až k moři a dlouhé zimy zde po staletí určovaly způsob života místních obyvatel. Osady rozeseté podél pobřeží bývají po většinu roku dostupné pouze lodí, vrtulníkem nebo právě pomocí psích spřežení. V krajině, kde silnice prakticky neexistují a počasí se mění během několika minut, zůstává tradiční doprava stále důležitou součástí každodenního života.
Inuité žijící ve východním Grónsku si po generace vytvářeli silný vztah k okolní přírodě i k psům, kteří pro ně představovali nepostradatelné pomocníky při lovu, cestování i zásobování. Grónští saňoví psi jsou mimořádně odolné plemeno schopné pracovat v extrémních podmínkách. Každé spřežení funguje jako sehraný celek vedený zkušeným mushrem, který musí dobře znát terén, led i proměnlivé počasí. Přestože dnes do života místních pronikají moderní technologie, psí spřežení zůstává symbolem arktické kultury a jedním z nejautentičtějších způsobů pohybu v zimní krajině.
Cesta začala pře letem z Islandu do Kulusuku, malé osady na východním pobřeží Grónska. Odtud následoval přesun vrtulníkem do Tasiilaqu, největšího města regionu Ammassalik. Právě zde začala několikadenní výprava na saních tažených psy. Trasa vedla přes zamrzlé fjordy, mezi horskými masivy a kolem osamělých osad, kde je člověk stále jen malou součástí rozsáhlé arktické krajiny.
Během pětidenní cesty jsme ujeli přibližně 160 kilometrů. Tři dny jsme putovali směrem do Tiniteqilaqu, malé osady ležící hluboko ve fjordovém systému, a další dva dny jsme se vraceli zpět. Nocovali jsme v jednoduchých rybářských chatičkách roztroušených podél pobřeží, často daleko od jakéhokoli signálu či civilizace. Každý den určovalo tempo psů, stav ledu a počasí. Právě v takových chvílích člověk nejlépe pochopí, proč si zde tradiční způsob cestování udržel svůj význam až do současnosti.
