Na polské straně leží jen asi 10 % celkové rozlohy pralesa, zbytek je v Bělorusku. Nicméně v Evropě se jedná o jediný původní prales, všechny ostatní (Boubín a spol.) byly dodatečně založeny. Původně byla celá oblast střední a východní Evropy pokryta hlubokými lesy obdobnými těm, které se dochovaly v této rezervaci. Až do 14. století putovali lidé pouze podél řek. Cesty a mosty se v této oblasti začaly objevovat až mnohem později. První zmínky o místě dnešní přírodní rezervace spadají do 10. století v souvislosti s lovem zvěře. Název Bělověžský prales se odvozuje od malé pohraniční vesničky Bialowieže, dnes na polském území. Během století prales střídavě ovládala litevská knížata, polští králové a ruští caři. V 15. století patřil tento kraj králi Ladislavu Jagelonskému, který využil jeho přírodní bohatství jako zdroj potravy pro svá vojska před bitvou u Grünwaldu a dřevěný lovecký zámeček v obci Bialowěža jako útočiště před morovou epidemií v roce 1426. První dokument, který se vztahuje k jisté ochraně tohoto území, je znám z doby panování krále Zikmunda I. Starého (1538), který vyhlásil přísné tresty za pytláctví a za ulovení zubra dokonce trest smrti. Jako lovecký revír byl prales vyhlášen roku 1541 se zvláštním důrazem na ochranu populace zubrů. Král Vladislav IV. Waza vydal v roce 1639 zvláštní dekret, kterým osvobodil všechny obyvatele pralesa z poddanství za to, že budou poskytovat králi lovecké služby, ba dokonce je osvobodil i od daňové povinnosti, pokud budou o les pečovat. Až do 17. století byl prales prakticky neobydlený. Teprve za vlády Jana Kazimíra zde vzniklo několik osad, jejichž obyvatelé se zabývali výrobou dehtu a zužitkováním malých ložisek železné rudy. Po prvním dělení Polska připadl celý kraj Rusku a car Pavel I. (syn Kateřiny II.) znovu uvrhl obyvatele do poddanství a pr