Musím přiznat, že ani krátká ukázka hraničního přechodu mezi Polskem a Běloruskem (které tvoří s Ruskou federací z pohledu cizince jeden celek), ani vjezd do Ruska v Ivanogorodu nás na realitu nijak nepřipravily - viděli jsme totiž hranici z nesprávné strany. Hraniční pásmo na severu u Murmansku nás šokovalo. Prakticky celá silnice z Murmansku na hraniční přechod do Norska u Kirkenes je "pohraničním pásmem", kterým cizinec bez speciální "bumážky" může jen projet, nesmí se zde zastavit s výjimkou poruchy vozu nebo náhlých zdravotních potíží. Tankovat může pouze u jedné konkrétní pumpy a krátce se občerstvit u jednoho konkrétního "kafé". Rusy bez povolení sem nepustí vůbec. Nejprve se kousek za Murmanskem (200 km od hranice) objeví polorozpadlé ploty, které kdysi lemovaly všechny silnice i železnici. Asi 100 km od hranice začíná doslova vypálená země. Pak následuje první pásmo hraniční opony, které tvoří soustava vysokých strážních věží, plot z ostnatého drátu a zoraný pruh, ve kterém mají být vidět stopy narušitelů. Silnice prochází bránou, v níž po zuby ozbrojený voják zkontroloval naše pasy a nahlásil vysílačkou počet lidí ve vozu. Pak už je třeba non-stop dojet posledních 20 km pod kontrolou kulometů na strážních věžích na samotnou hranici. Na ní stála jen dvě auta, ale i tak procedura kontroly ubytovacích razítek, obsahu kontrabandu ve voze a platnosti dokladů zabrala skoro tři hodiny. Velitel celnice se přiznal že sloužil v NDR a v armádě je přes dvacet let, mi řekl, že letos jsme tu první češi.