Klasický pohled na Solovecký klášter od jezera Trudovoje Svjatoje. Roku 1429 po dvoudenní plavbě připluli loďkou na Velký Solovecký ostrov dva pravoslavní mniši (jeden z nich se jmenoval Savvatij). Spatřili krásnou krajinu, tetřevy, zajíce, jeleny; zatímco lišky, vlci a jiní dravci tu nebyli. Prohlásili tento ostrov za svatý a založili zde klášter. Z tohoto období jsou chrámy Uspenský a Preobraženský a desítky kostelů, kapliček a pousteven. Tady vykonali mnoho práce nejprve mniši, později také klášterní rolníci a přicházející řemeslníci. Množství kanálů spojilo jednotlivá jezera, dřevěné roury přiváděly do klášterů jezerní vodu. Později mniši chovali domácí zvířata a dokázali vypěstovat bohatou úrodu zeleniny. Rozvinula se řemeslná výroba na pokročilé úrovni. Carské vojsko vybudovalo na ostrově kamennou pevnost k ochraně hraničního pásma, která od roku 1718 sloužila jako vězení. Počet vězňů se pohyboval v řádu desítek až stovek. V 80. letech 19. století navštívil Solovky velitel vojsk petrohradské oblasti a dospěl k závěru, že vojenský oddíl je tam zbytečný a vojáky odvolal. V roce 1903 solovecké vězení zaniklo. Kvetoucí solovecký klášter se ještě v revolučních dobách těšil slávě a vážnosti po celé Rusi. Když ale přešla moc do rukou pracujících, sovětští komisaři prohlásili klášter za sovchoz a nařídili mnichům, aby se méně modlili a více pracovali ve prospěch dělníků a rolníků. Majetek byl vyvlastněn. Dne 25. května 1923 vypukl v klášteře požár. Příčiny nebyly vyjasněny. Bylo rozhodnuto zřídit „Severní tábory zvláštního určení“. V červnu 1923 přijeli čekisté s rozkazem vytvořit vzorně přísný lágr, pýchu dělnicko-rolnické republiky. Všechny kláštery a vojenské objekty se přeměnily v lágry. Množství vězňů vzrostlo o dva řády. A Solovky se zařadily do daleko většího