Už někdy ve 14. století vznikl v tehdejším carském Rusku nápad, že by se dal využít systém řek a jezer na severozápadě Ruska, aby se lodní doprava dala snadněji dovést do centrálních částí země. Již v té době tedy vznikla myšlenka na stavbu Bělomořsko-baltického kanálu. O tomto projektu se uvažovalo nesmírně dlouho, ale nakonec byl zavržen jako neuskutečnitelný. Jedním z prvních autorů již konkrétnějšího plánu byl kupec Fjodor Michajlovič Antonov, který roku 1824 podnikl lodí cestu od břehů moře přes řeky a jezera, jež měla tvořit součást budoucího kanálu. Ačkoli suchá území musel zvládat za pomoci koňského povozu, stejně dorazil do Petrohradu o celé čtyři měsíce dříve, než bylo zvykem. I přes tento v pravdě fenomenální úspěch byl celý projekt tehdejším carským režimem zavržen. Myšlenka byla tzv. dána k ledu až do chvíle, kdy přišli na scénu bolševici. Stalin chtěl celému Rusku ukázat, že to, co nezvládl carský režim za několik století, dokáže SSSR za pár měsíců; světu zase potřeboval ukázat, jakých staveb je SSSR schopen. V důsledku toho putovaly na gulag statisíce lidí, aby se nuceně podíleli na stavbě Bělomořského kanálu. V dané oblasti bylo navíc nalezeno mnoho pravoslavných osad, o nichž se za vlády Lenina vůbec nevědělo. I jejich obyvatelé skončili v lágru. Přesná čísla nejsou k dispozici, ale odhaduje se, že na stavbě kanálu se podílelo kolem 160 000 vězňů, při čemž úmrtnost byla kolem 19 %. Je však pochopitelné, že samotná fyzická síla by ke stavbě takového projektu nestačila, takže byli po celé zemi houfně zatýkáni inženýři a konstruktéři, kteří byli na základě smyšlených obvinění nuceni k práci na kanálu. Podívejme se třeba na vzpomínky ing. Vjazemského. Jednoho dne byl z ničeho nic uvězněn. Když se ptal vyšetřovatele NKVD, za co byl vlastně zatčen, dostalo se mu odp