U věže v Soluni jsme potkali družstvo drožkařů, kteří po sezóně docela marně čekali na turisty. Co se modešrní historie Soluně týče, pak v první balkánské válce, v roce 1912 byla Soluň úspěšně obsazena Řeckými vojsky. Po vypuknutí první světové války zde došlo k vylodění jednotek Trojdohody. Ještě před podepsáním míru, roku 1917 bylo celé zničeno požárem, jeho příčina není dodnes obeznámena. Francouzský architekt Ernest Hebrard Soluň přestavěl, a díky němu tak ztratila svůj orietální, turecký ráz a vrátila se do Evropy. Po válce kromě této obnovy došlo i k ohromnému stěhování obyvatelstva, často se mu také říkalo Hlavní město uprchlíků; byli sem přesídleni Řekové ze západní Anatolie, židé odešli do Palestiny nebo do USA. Krátce po vzniku Jugoslávie tu vzniklo Jugoslávské pásmo svobodného obchodu jako výsledek jejích snah o anexi oblasti. O dvacet let později, v druhé světové válce byla Soluň obsazena německými vojsky roku 1941 až do jejich ústupu v roce 1944. Okupace zničila poslední zbytky židovské komunity, zůstalo jen téměř 1000 židů. Po válce bylo město rychle obnoveno. Další ranou bylo zemětřesení v roce 1978. Soluň byla také roku 1997 vyhlášena Evropským městem kultury.