Na nábřeží lze vidět pár výstavních budouv, ale obecně je soluň docela nevzhledná a zejména zcela přecpaná auty. Mám-li se vrátit k historii, pak po rozdělení římské říše na východní a západní význam Soluně, která byla jedním z největších východořímských měst, vzrostl. Od konce 6.století byl však Balkán vystaven ničivým barbarským nájezdům (Slované, Avaři), v roce 620 postihlo město zničující zemětřesení, které zdevastovalo mnoho budov, většinou veřejných. Roku 586 oblehli Avaři zřejmě společně se Slovany Soluň poprvé, ale město bylo chráněno masívním opevněním a náporu útočníků odolalo. Obležení se pak ještě několikrát opakovalo, například v letech 675-681 se ji Slované neúspěšně pokusili dobýt celkem čtyřikrát. V té době byla již Soluň druhým největším městem byzantské říše (po ztrátě Antiochie a Alexandrie). Roku 904 vyplundrovali město Arabové, odvezli z něj bohatou kořist a odvlekli na třicet tisíc zajatců. Byzantská Soluň se postupně stala prosperujícím městem, významnou obchodní křižovatkou i centrem tehdejší učenosti. Roku 1185 byla dobyta jihoitalskými Normany, kteří se pokoušeli zmocnit byzantských držav na Balkáně. Po vzniku latinského císařství v roce 1204 se Soluně a části Makedonie a Thessálie zmocnil protikandidát Balduina Flanderského na císařský trůn Bonifác z Montferratu a založil zde soluňské království. To však existovalo pouze do roku 1224. Tehdy ho dobyl na synovi Bonifáce z Montferratu Demetriovi epeirský despota Theodoros Angelos, jeden z byzantských exilových vládců, a nechal se korunovat císařem Římanů. Později se Soluň oddělila od epeirského despotátu a roku 1246 se stala součástí nikájského císařství a po roce 1261 obnovené byzantské říše. V době občanské války v vypuklo v letech 1242-1347 tzv. povstání zélótů, rozsáhlé sociální hnutí, v