(31.6.) V šest ráno nás z postele tahá lodní rozhlas, protože jsme na místě. Před osmou přistáváme v Seyðisfjörðuru, kterému místní říkají Norské město. Proč, to nevím. Co vím ale docela jistě je, že žádný Seydisfjordur nevidím - venku je mlha jak peřina a docela intenzívně prší. Vyjíždíme z lodi. Celník se nás zeptá, odkudžetojsme, a po magickém slově Czech Republic nám ukazuje na garáž určenou k osobním prohlídkám. A skutečně, všichni musíme ven. Auto nejprve očenichává protidrogový pes, a pak se jeden z celníků začne probírat naším Systémem. Vydrží to asi deset minut, pak se vzdává a ptá se, jaké máme jídlo a kolik vezeme alkoholu. Přiznáváme sáčkové polévky, dva kartóny piv a čtyři láhve tvrdého - přesně podle limitů uvedených v průvodci. Celník pokýve hlavou, že to je tedy v pořádku, a na můj dotaz, jestli ten slejvák venku je běžný, odpovídá že naprosto, ale že až přejedeme přes pobřežní hory, bude trochu lépe. A bylo - jen jsme nějak postrádali vegetaci. Ale zato jsme místo čtyř lahví tvrdého provezli šest a i těch piv bylo trošku víc...