Než jsem San Francisco navštívil, věděl jsem, že je tu pozemní lanovka. Nic mne ale nepřipravilo na to, co tu uvidím. Nejprve troška historie: Díky péči pána skotského původu, Andrewa Hallidiea, o blaho koní jsou vozy pozemní lanovky od roku 1873 nedílnou součástí života ve městě. Jednou byl Hallidie svědkem toho, jak koně táhnoucí spřežení na strmém svahu sanfraciské ulice upadli a zlámali si nohy. To ho přimělo k tomu, že navrhl systém kladek využívajících silné železné lano, které si jeho otec nechal patentovat v Anglii. Následovala revoluce v dopravě. Ve své vrcholné fázi těsně před zemětřesením v roce 1906 jezdilo po 170 kilometrech kolejí přes 600 vozů. V následujících letech jejich počet klesal a v roce 1964 nostalgičtí občané odhlasovali, že posledních 27 kilometrů (dnes už jen 16) bude zachováno jako pohyblivá historická památka. Jenže mě nikdo nepřipravil na fakt, že tu opravdu jezdí originální, skoro 150 let staré vozy pozemní lanovky se vší parádou, naskakovacími plošina, průvodčím a ... a absolutní předností v dopravě. Průvodčí s naprostým klidem zastaví lanovku uprostřed křižovatky, zablokuje všechny čtyři směry a s někým se vybavuje – a nikomu to prostě nevadí, patří to k městu. Ani řidičům aut, ani cestujícím v lanovce, ti jsou stejně většinou jen fotografující turisté.