Někdejší hlavní město bagratovské Arménie Ani je dnes melancholickým, téměř opuštěným místem. Jeho obrovité hradby pocházejí z konce 9. stol. a dodnes jsou viditelné ze vzdálenosti několika kilometrů. Do areálu se vstupuje jedinou dochovanou z původních čtyř bran, Aslan Kapisi. Ani se rozprostírá na planině, kterou odděluje od dnešní Arménie mohutná rokle vyhloubená řekou Arpa Cayi. Od zbytku Turecka oddělují město dva říční přítoky. Arméni byli mistři ve zpracování kamene – dokladem toho jsou opevnění, střežící severní nechráněnou stranu planiny, a kostely za hradbami s krásnými kompozicemi ze směsi načervenalého pískovce a tmavších vulkanických hornin. Již v předkřesťanské době zde existovalo osídlení soustředěné kolem citadely. Ta stála nedaleko nejjižnějšího konce planiny. Jméno Ani je pravděpodobně zkomoleninou jména perské bohyně vody Anahit, která patřila k hlavním arménským božstvům. Město poprvé vstoupilo do dějin po usazení arménského klanu Gamsarkanů, který sem přišel v 5. stol. Díky tomu, že Ani leželo na hlavní východo-západní trase karavan, město prosperovalo a největšího rozkvětu dosáhlo roku 961, kdy Adhot III., pátý vládce v linii bagratovských králů Arménie, přesunul hlavní město říše z Karsu do Ani. Po tři následující generace, za vlády Ashota, Smbata II. a Gagika I., se království i jeho hlavní sídlo těšilo z bohatství a rozkvětu. S populací přes 100 000 obyvatel směle konkurovalo jak Bagdádu, tak Konstantinopoli. V polovině 11. stol. sehrály osudovou roli vnitřní boje o nástupnictví společně s nábožensky motivovaným nepřátelstvím Byzantinců. Tento vývoj vedl k oslabení moci Bagratidů a k uchvácení města roku 1045. V té době také byly zničeny obranné valy, a tak mohli v roce 1064 vládu nad městem bez větších obtíží převzít muslimští Seldžukové. Po pádu Seld