Nejhezčí pohled na Terst je z věže kostela Cattedrale di San Giusto Martire. Má jedinou vadu - musíte fotografovat přes velmi jemné mřížoví. Terst s přilehlým vnitrozemím se stal součástí Habsburské monarchie v r. 1382, v jejímž rámci zachoval svoji autonomii až do 18. století. Rozvoj města se urychlil poté, co císař Karel VI. v r. 1719 prohlásil Terst svobodným přístavem, a jeho význam vzrostl tím, že se v r. 1730 stal centrem správy Přímoří. V r. 1775 se Terst stal součástí dědičných zemí a krátce nato byl spojen s oblastí Goricí a Gradišky. V důsledku napoleonských válek Habsburská monarchie o celé Přímoří přišla nejdříve ve prospěch napoleonského italského království a následně se Terst stal v r. 1809 součástí Ilyrských provincií, které byly přímo spravovány Francií. Porážkou Napoleona Rakousko v r. 1813 znovu získalo tuto oblast a tři roky poté ji přeměnilo na Ilyrské království. Po r. 1825 byl Terst se svým bezprostředním okolím odloučen od místní správy a podřízen přímo koruně. V r. 1849 bylo Ilyrské království zrušeno a Terst se stal sídlem místodržícího pro celou korunní zemi Přímoří. Ta se skládala se z markrabství Istrie (včetně ostrovů Kvarnerského zálivu), okněžněného hrabství Gorice a Gradiška a od nich odděleného Terstu. Po obnově ústavního života v monarchii v roce 1861 byl Terst opět samostatnou korunní zemí v rámci Rakouského císařství (v souvislosti s rakousko-uherským vyrovnáním se pak stal součástí západní poloviny říše, Předlitavsko). Získal samosprávu a byl zde i Terstský zemský sněm, v jehož čele stál zemský hejtman. Státní správa ovšem byla nadále organizována pro celé území Rakouského přímoří (společný místodržící). Z hlediska hospodářského byl Terst největším a nejvýznamnějším přístavem Rakousko-Uherska Zatímco koncem 19. století byl jedním z